Míšo, máš juniorský titul z ME v běhu do vrchu, které se konalo v sobotu v Itálii. Jak vypadala příprava na šampionát?

„Se speciální přípravou na ME jsme začali cca v květnu – měsíc před kvalifikací, která se konala u nás na sjezdovce. Toho jsme samozřejmě využili, a tak se většina tréninků odehrála právě tam, přímo na trati závodu. Součástí tréninku byly krátké i dlouhé výběhy kopců s různým převýšením a kopcovité okruhy, aby si nohy zvykly i na sbíhání dolů. A také nechyběly schody. Trenér strávil asi šest hodin v lese s rýčem a krumpáčem a vytvořil nám přírodní schody, které jsme zařadili do přípravy.“

Věděla jsi, jaká bude konkurence?

„Ano, o konkurenci jsem věděla. Nebo abych to uvedla na pravou míru, tak jsem věděla, že moje dvě největší možné soupeřky startovat nebudou. Ale je těžké ze startovní listiny odhadnout konkurenci, každý rok se objeví spoustu nových jmen. Jak to bývá, vždycky někdo může překvapit.“

Dvě největší soupeřky mimo, takže reálná šance na zlatou existovala. Vstupovala jsi s tímto pocitem do závodu?

„Do závodu jsem vstupovala s vědomím, že budu bojovat o zlato, žádné pochybnosti jsem si nepřipouštěla. Pokaždé se snažím myslet pozitivně a obavy úplně vytěsnit z hlavy. Věděla jsem, že jsem na závod dobře připravená, tak se mi podařilo si před startem vyčistit hlavu od zbytečných myšlenek.“

A povedlo se ti to parádně. Pomohla jsi i týmu k bronzu. Jaké jsou tvé další plány?

„Můj další cíl bude mistrovství světa v září, na které se budu od teď připravovat. Chtěla bych se jednou stát mistryní světa v běhu do vrchu.“

Parádní cíl! Budeme držet palce. Vrchy jsou rozhodně tvou parádní disciplínou. V čem se nejvíc odlišují od horských maratonů nebo ultra?

„Běhy do vrchu jsou náročnou disciplínou. A to jak z technické stránky, tak z psychického hlediska. Běh do vrchu, horský maraton i ultra musí splňovat určité podmínky. „Oficiální“ běh do vrchu, který se běhá na šampionátech, má tyto parametry (kategorie, délka, převýšení): muži: 12 km – 1200 m, ženy: 8 km – 800 m, junioři: 8 km – 800 m a juniorky: 4 km – 400 m. Běh do vrchu zahrnuje dvě disciplíny, a to buď „nahoru“ nebo „nahoru a dolu“. Tyto parametry platí pro styl „nahoru“. Ale setkat se můžeš s různými podobami. Ty se liší jak vzdáleností, tak převýšením a terénem. Závody jsou velice rozmanité, a to mě baví. Je to zážitek Není to jako běhat po stadionu pořád dokola.“

Ty distance jsou poměrně krátké (max. 12 km), zato s obrovským převýšením. Co je na nich rozhodující? Kondice, technika, nebo něco jiného?

„Závody bývají technicky velmi obtížné. Běhá se v terénu a člověk se musí soustředit na správné došlapování. Stačí chvilka nepozornosti a může to skončit zraněním. Rozhoduje, jak dobře si umíš vybírat stopu, kterou poběžíš, rozhoduje ale i fyzická kondice – například jak se zvládneš rozběhnout na rovině po náročném stoupání. Záleží i na psychické odolnosti. Představ si, že po kilometrovém stoupání plném schodů přijdou schody ještě horší, které se podobají spíše žebříku a musíš je vylézt po čtyřech. Nahoře tě pálí lýtka i stehna, ale před tebou je 200 metrů dlouhá rovina, kde musíš rozbalit tempo alespoň 4 min/km. A víš, že tě čeká ještě pět set metrů dlouhý kopec, na jehož konci znovu čeká věž plná schodů. Musíš mít jak vytrénované tělo, tak i mysl.“

Vyladit musíš i stravu. Jak vypadá tvůj jídelníček před takovým výkonem a po výkonu?

„Zajímám se o výživu a přečetla jsem spoustu knih a různých internetových článků, které hodnotí stravování ze všech možných hledisek. Když jsem se jen tak mimochodem před ostatními členy z výpravy zmínila o tom, že si dám k snídani dvě vajíčka, zavládlo ticho doprovázené nevěřícnými výrazy. (smích) Trenér se mě snažil přesvědčit, že jedno by mi mohlo stačit, ale já trvala na svém. A vyplatilo se! Snídala jsem asi dvě a půl hodiny před startem – ten byl v devět – dvě vajíčka s čerstvou zeleninou. Po doběhu jsem nejdříve pouze pila iontový nápoj, protože vajíčka na dlouho zasytí, později jsem si ke svačině dala ovoce. K obědu jsem měla maso se zeleninou.“

Co regenerace? Máš svůj osvědčený způsob?

„Dobře se najíst a dobře se vyspat! To je ta nejúčinnější regenerace, tělo si s bolavými svaly dokáže poradit samo, pokud mu k tomu poskytneš dobré podmínky. Ale jinak docela ráda chodím do bazénu nebo na masáž.“

Jsi ze sportovní rodiny, takže podporu okolí předpokládám máš.

„Rodina mě v běhání maximálně podporuje. Všichni doma běháme a sportování je u nás tradicí. Tatínek je můj trenér a píše tréninky mě i mojí sestře. Že je trenérem právě táta beru jako obrovskou výhodu. Má bohatou zásobu sportovních zkušeností, a protože mě dobře zná, ví, co mi bude sedět a co ne. Kamarádi mi fandí. A jsou to opravdoví fanoušci, kteří za mnou stojí, i když se mi zrovna nedaří. Velikou podporu mám i u svého přítele. Dodává mi odvahu a sílu, která je v kopcích potřeba. Pomáhá mi být psychicky v pohodě a za to všechno bych mu chtěla moc poděkovat. Bez něj by to nešlo!“

Co bys doporučila těm, kdo třeba pokukuji po běhu do vrchu, ale bojí se jej zkusit?

„No, nebát se a jít to zkusit! Lidi asi nejvíce odrazuje, že to není zadarmo. Fyzicky je to těžký sport a rozhodně neodejdeš domů – ať ze závodu nebo z tréninku – bez bolavých nohou. Ale odměnou je, že doběhneš na vrchol a jsi na sebe pyšný. Právem. Protože jsi nezdolal jen ten kopec, ale zároveň jsi překonal sám sebe.“