Američan Stuart Stevens, amatérský sportovec, jinak především mediální stratég republikánských politiků či filmový producent – evidentně tedy dobrodruh každým coulem – se rozhodl do této zakázané zóny podniknout opatrný výlet. Své zkušenosti s dopingem popsal v článku publikovaném v listopadu 2003 v časopise Outside Magazine. 

V lednu roku 2003 se Stevens na dobu osmi měsíců svěřil do péče lékaře, který si postavil živnost na potlačování projevů stárnutí a který – jak Stevens po nějaké době hledání zjistil – spolupracuje i s některými sportovci. Jako test účinku dopingu na své tělo si zvolil amatérský cyklistický ultra-závod Paříž-Brest-Paříž (1225 km) pořádaný v srpnu. Plán byl prostý: trénovat stejně jako dřív, tedy nějakých 15 až 20 hodin týdně, užívat přitom doping pod dohledem lékaře, jehož totožnost nebyla prozrazena, a sledovat, co se bude dít. 

První látkou, kterou lékař začal Stevensovi podávat, byl lidský růstový hormon (HGH). Stevensův lékař byl upřímný: „Pokud jde o růstový hormon, nemohu slíbit nic, jen že bude stát spoustu peněz,“ usmál se na mne. (Moje dávky stály asi 750 dolarů za měsíc.) Do sportovní historie se zapsala tato látka například v době olympiády v Atlantě, které prý sportovci v žertu přezdívali „HGH olympiáda“. 

Po dvou týdnech Stevens otestoval svoji výkonnost na cyklistickém závodě v Údolí smrti. Dle vlastního líčení podal katastrofální výkon (… přes cílovou čáru jsem se dostal tak pozdě, že už měřili kalendářem a ne stopkami) a k další návštěvě svého lékaře dorazil naplněn nedůvěrou. Poté, co zjistil, že si místo HGH píchal vitamín B12, který dostal jako doplněk k HGH, uklidnil se. Začal znovu – tentokrát doopravdy – a po několika týdnech začal pozorovat první účinky – hojící se staré jizvy, lepšící se zrak. Přišel čas na další látku: testosteron. 

„Vyšel jsem z ordinace s širokým úsměvem a čekal, kdy se ve mně probudí vlkodlak. A čekal jsem a čekal. Ale pravda je, že jsem vlastně nic nepocítil. Žádné nezvladatelné návaly touhy či vášně, žádný pocit všemocnosti. To odpoledne jsem šel domů a svoji nově nalezenou energii a dravost jsem oslavil dlouhým zdřímnutím.“ 

O dva týdny později byla zahájena kúra EPO, po níž se dostavily první podstatné změny. EPO napomáhá dosáhnout vyšší koncentrace červených krvinek, což se projeví v lepší distribuci kyslíku po těle a tím i ve vyšší vytrvalosti. Po třech týdnech kůry se koncentrace červených krvinek ve Stevensových žilách přiblížila maximu, které připouští antidopingová pravidla, hladinu testosteronu v té době měl již více než trojnásobně vyšší než dříve. A tehdy přišel další test, cyklistický závod na 200 mil, kde se Stevens přesvědčil, že se opravdu něco děje. „Samozřejmě, trénoval jsem tvrdě, ale už jsem měl nějaké zkušenosti a věděl jsem, co mohu zhruba očekávat. Všude kolem mne byli jezdci – dobří a silní jezdci – kteří vypadali pořádně zničeně, jak by také člověk po deseti hodinách v sedle očekával. A já jsem byl unavený, ale cítil jsem se zvláštním způsobem silný, nesnesitelně řečný a čerstvý, lačný pokořit posledních 40 mil.“ A druhý den se probudil s pocitem, že by mohl nasednout a ušlapat dalších 200 mil… 

O další měsíc později byl do Stevensova „koktejlu“ přimíchán základní anabolický steroid distribuovaný pod označením Deca. Zde už byl lékař opatrnější a varoval nejen před nesčetnými zdravotními riziky, ale i před tím, jak obtížné je vzdát se všeho toho, co sportovcům může takovýto preparát přinést, byť za cenu zničeného zdraví. Večer po této návštěvě zabrousil Stevens na internetu na stránky, kam chodí chatovat kulturisté a syntetičtí svalovci. S pocitem, že se nachází na pomyslné hraně, se svěřil se složením svého mixu. Dočkal se však výsměchu: „To si můžeš brát aspirin, chlapečku… ty se bojíš mít sílu?“ 

Po několika týdnech aplikace steroidu se Stevens postavil na váhu a zděsil se: 95 kg. Na začátku svého pokusu vážil necelých 89 kg a i to bylo na jeho poměry dost. Svěřil se lékaři a ten mu změřil nejen hmotnost, ale i množství tuku. Výsledek byl jasný: množství tuku bylo menší než kdy předtím, tato ztráta však byla více než nahrazena nárůstem svalů. Deca navíc působí i v tom směru, že je v těle zadržováno větší množství vody. 

V červenci potřeboval Stevens ještě absolvovat 600 km dlouhou kvalifikační jízdu na pařížský závod. Zhruba o 200 kilometrů více, než kdy ujel. Během jízdy si připadal jako tank, který nikdo nezastaví. Při jízdě v kopcích mu trochu překážela zvýšená hmotnost, ale sil a vytrvalosti měl přesto na rozdávání. Kvalifikační limit splnil, přesto se právě v tento den ve Stevensovi něco zlomilo: „Co to provádím?“ říkal jsem si … stojím tu uprostřed noci, vypadám jako kyborg a v žilách mi kolují látky za tisíce dolarů. Začal jsem se těšit na okamžik, kdy to budu mít celé za sebou.“ 

Pařížského závodu se zúčastnil na tandemu, spolu s věhlasným ultra-cyklistou Bobem Breedlovem, který na poslední chvíli přišel o plánovaného spolujezdce. Asi pět hodin před startem se Breedlove Stevensovi nadšeně svěřil, že tandemové kolo je na tento typ závodů mnohem zábavnější, protože je těžké. „Ty kopce! Na normálním kole by to bylo mnohem rychlejší, o tom nepochybuj!“

S výjimkou posledních 200 km, kdy Stevens bojoval částečně se svým žaludkem a částečně s bolestivými otlačeninami od sedla, byl svým výkonem šokován. Trať absolvovali za necelých 76 hodin, včetně dvou krátkých zdřímnutí. A nebýt otlačenin, mohl by prý ráno po skončení závodu nasednout na kolo a vyrazit znovu. 

Přestože nebo spíše protože byl účinek jím používaných látek takový, byl Stevens šťasten, že je jeho pokus na konci. Po návratu z Francie přestal okamžitě užívat všechny látky. Poté už neabsolvoval žádné měření hladiny testosteronu, koncentrace červených krvinek ani tělesného tuku, ale jeho zrak se zase vrátil do dřívějšího stavu a doba potřebná pro regeneraci po náročnějším tréninku se opět prodloužila. I vytrvalost se snížila. 

Z látek, které používal, by byl ochoten pro zvýšení kvality života uvažovat o růstovém hormonu. Jeho vedlejší účinky nejsou tak kritické – odrazující je však jeho cena. O nasazení testosteronu v mírném dávkování (krém) by uvažoval, kdyby měl kvůli nízké hladině tohoto hormonu být jako vytrvalostní sportovec ohrožen osteoporózou. Pokud jde o EPO a steroidy, tam bylo rozhodnutí jasné: nikdy více. 

"Nyní, když program skončil, jsem začal uvažovat, na co budu trénovat dál. Nejspíš to bude něco kratšího než Paříž-Brest-Paříž – dejme tomu Canadian Ski Marathon, dvoudenní běh na 100 mil. Vzal jsem si kalendář a začal připravovat tréninkový plán. Tenhle závod už jsem jednou absolvoval a věděl jsem, že bude dlouhý, studený a krutý. 

To znělo dobře. A tentokrát to zvládnu sám."

Podle originálního článku vydaného časopisem Outside Magazine zpracoval Jan Dvořák (převzaté citace jsou uvedeny kurzívou)