Vedle běhu, pěkné atmosféry květnového závodu a kontakt s hendikepovanými sportovci rád vzpomínám na luxusní občerstvení. Co obnáší pořádání takového závodu?

Je to především spousta hodin dobrovolnické práce. Příprava začíná v listopadu již rozhodnutím o pořádání. Pak už to jde vlastně týden po týdnu a jak se blíží termín závodu den po dni. Zařazení závodů do termínovky ČAS a běhů mimo dráhu, do kalendáře sportovních a kulturních akcí ve městě i v kraji, příprava prezentace této sportovní akce pro sponzory a jejich oslovení, jednání s Policíí ČR a dalšími orgnaizacemi, jejich schválení potřebujeme. Když konečně máme všechny potřebné dokumenty, začíná práce na propagaci akce. Výroba plakátů, letáků, jejich výlep a zajištění technického zabezpečení, například mobilních toalet, zábran, ponájmu autobusů pro odvoz závodníků na start, celého výstaviště, na němž je cíl závodu. A také zabezpečení občerstvení pro závodníky po doběhu. Jak je u nás zvykem, zajištění obědu pro přibližně 450 osob, tedy pro všechny závodníky, hosty i dobrovolníky, zabezpečení věcných cen a tak dále. Na tom všem se podílí poměrně malý tým dobrovolníků, 8 až 10 osob od listopadu až do konce dubna.

V den závodu je vás určitě více.

Den před závodem přijde druhá „vlna“ dobrovolníků a na vlastní závod a to je cca 100 až130 lidí. Dobrovolníci z našeho klubu, Svazu tělesně postižených okresu Louny, z občanů Loun, dobrovolných hasičů z našeho města i přilehlých obcí, z Policie ČR, Městské policie Louny a mnoho dalších, kteří jsou ochotni přiložit ruku k uspořádání. Samozřejmě, že veškerá tato snaha všech dobrovolníků by byla marná, pokud bychom k tomu neměli ochotné sponzory a donátory. Bez nich bychom opravdu nedokázali vůbec nic.

Můžeš naznačit, jaký je finanční rozpočet akce?

Rozpočet Memoriálu, který není jen čistě běžeckou akcí, ale umožňuje sportovat i hendikepovaným sportovců a celým rodinným kolektivům, a je dnem plným pohody a pohybu pro celou rodinu, výrazným způsobem přesahuje 500 000 Kč.

Nastala někdy chvíle, kdy tě něco naštvalo a ty sis řekl: „Končím, dál už tenhle závod dělat nebudu,“ a pak sis to rozmyslel?

Ten okamžik se občas objeví, ale je to jen na okamžik, kdy se něco nepodaří, zaskřípe nebo nefunguje úplně tak, jak si představuji. Ale to rychle odezní. Dokázal by sis představit zklamat více než 600 lidí, kteří si přijdou do Loun první sobotu v květnu zasportovat? Já ne!

Máš naopak nějakou pěknou vzpomínku na nějakou událost či běžce?

Určitě, je to pravidelná účastnice Maruška Polívková z Duchcova. Memoriál Karla Raise má za sebou 23 ročníků a tahle úžasná dáma odběhla 22 ročníků. A pokaždé říká, že už asi ne, ale pak stojí na startu a říká: „Vždyť já to nemůžu udělat těm lidem v Počeradech a v Lenešicích, kteří na mě čekají u trati a fandí mi. Já přece kvůli nim musím běžet.“ A věřte, že běží kvůli těmto lidem a i kvůli těm v cíli. Běhá v závěru celého startovního pole, ale má největší aplaus ze všech a vůbec nevadí její umístění na konci výsledkové listiny. A pak je to samozřejmě účast hendikepovaných sportovců a spojení závodu zdravých a hendikepovaných během jedné akce. V Lounech jsou v jeden okamžik na trati všichni bez rozdílu věku, pohlaví, tělesných či duševních sil a to dává tomuto závodu neopakovatelnou atmosféru i náboj. Kdo neuvidí, neochutná, neuvěří.

Co děláš den po závodě?

To je krásná otázka. Ráno mezi 8:00 a 9:00 hod. nastoupím s dalšími čtyřmi blázny a vše uklidíme, odvozíme, sebereme odpadky a někdy v 17:00 hod si sedneme a dáme si jedno pivo za odměnu. A pak plánujeme, jak to příště uděláme lépe.

Máš toho na bedrech poměrně dost. Z čeho čerpáš energii pro svou činnost?

Asi nejvíc z vlastních účastníků našich sportovních akcí. Bez nich a jejich energie by to nešlo. A mám pocit, že to není jen můj způsob „dobíjení baterek“, ale že tento způsob funguje i na mé nejbližší pomocníky. Samozřejmě jsme na konci závodu tak unavení, že mezi námi občas zazní i ostrá slova, ale po skončení závodů z nás všech rychle padá. Stres a energie ze závodníků nám dává rychle zapomenout na únavu. Já mám ještě jedno velké štěstí navíc, že vedle mne stojí človíček, moje Jiťulka, který mne dokáže dobít, i když nic jiného nefunguje, a toho si nesmírně vážím.

Starostování je pro tebe novou zkušeností. Jde skloubit práci starosty a pořadatele?

Opravdu beru funkci starosty jako novou zkušenost. Zároveň však vím, že je to především služba městu a jeho občanům. Vím, že je mi tato funkce svěřena na nějakou dobu a že by měl i po tuto dobu zůstat člověk pořád nohama na zemi. Už když jsem nastupoval do této funkce, ptali se mě novináři, jestli budu dál pokračovat v organizování sportovních akcí v Lounech. Odpověděl jsem, že dokud budu mít kolem sebe pořád tak skvělý tým dobrovolníků, kteří budou ochotni ze svého času věnovat několik měsíců na přípravu našich sportovních akcí, že i já najdu ve svém nabitém programu čas na to, abych byl na čas nejen starostou města, ale i dobrovolníkem. A tak se několikrát za rok stanu na dopoledne dobrovolníkem, který nosí zábrany, připravuje zázemí závodů, pak je komentuje a na závěr se zase hodím „do gala“ a předávám ceny jako starosta města. Zatím to zvládám a přiznám se, že na tom nevidím nic mimořádného.

Najdeš ještě čas na to jít si sám zaběhat?

To už je horší, ale i na to se mi přes letošní vánoční svátky podařilo najít čas a věř, že když vyběhneš se svými svěřenci do lesa na lounském podlesí, je to relax nade vše. A opravdu jsem to vydržel od 23. prosince až do 5. ledna každý den.

Možná jsem zapomněl na to nejdůležitější. Motivace k pořádání závodů je u různých pořadatelů různá. Co motivuje tebe?

To není vůbec lehká otázka. Na začátku mého pořadatelského účinkování byla snaha uspořádat závody pro mé mladé svěřence. Po čase jsem si uvědomil, že uspořádání sportovní akce je dobrou prezentací našeho sportovního klubu, našeho sponzora i města. Poslední dobou však nad vším tím převažuje nepopsatelný pocit, že díky nadšení několika kamarádů jsme schopni uspořádat v Lounech několik sportovních akcí, které k nám přilákají spoustu lidí známých i neznámých, našich starých i nových kamarádů, pro něž něco uděláš a oni ti to oplatí úsměvem, poděkováním, ale hlavně přátelstvím.

Co bys přál českému běhu?

Aby se z té velké masy závodníků, kteří opět po mnoha letech objevili běh jako úžasný způsob relaxace a zábavy, vynořily nové talenty našeho vytrvalostního běhu. Vím, že budeme těžko konkurovat africkým zemím, ale být v první desítce nebo patnáctce běžců ve vytrvalostních bězích v Evropě by naší tradici vytrvalostního běhání určitě slušelo. A aby tomu tak někdy v budoucnu bylo, o to se snažíme i my pořadatelé Memoriálu Karla Raise v Lounech.

Jaký máš vztah k hobíkům běhajícím tvé závody a jaký k předním vytrvalcům?

Nefandím systému podbízení se předním běžcům od pořadatelů. Myslím si, že dobrý závod nedělají jen „špičkoví běžci“, ale především atmosféra závodu. Úroveň české vytrvalostní špičky nestoupá, ale naopak se mi zdá, že klesá. Při dvacátém ročníku jsme spočítali průměrný čas vítěze na našem závodě (15 km) za posledních 19 ročníků a věřte, že byl 45:36 minuty. Ale v posledních letech se k tomuto času přiblížil jen vítěz minulého ročníku, keňský běžec Paul Kemboi, který se rozhodl startovat na našem závodě bez nároku na takzvané startovné. Z našich vytrvalců se k tomuto času v posledních letech nikdo ani nepřiblížil. Z tohoto pohledu je dobré přivést na start co nejvíce lidí a doufat, že by se mezi nimi snad mohl objevit nový talent typu Ivana Uvizla, Honzy Pešavy či Jirky Hniličky nebo dalších českých špičkových vytrvalců let minulých. Fandím všem hobíkům a i naše finanční odměny to dokazují. Veteráni mají u nás šanci získávat podle svých dosažených výkonů ceny v hlavní kategorii a k tomu i ve své veteránské třídě. A i to si myslím je pro mnoho z nich v Lounech motivující.

A největší osobní zážitek autora z Memoriálu Karla Raise? Vystupujeme v Počeradech z autobusu, který přiváží běžce a vozíčkáře ke startu. Oslovuje mě s úsměvem jeden z vozíčkářů: „Ahoj, prosím tě, mohl bys mi tady v těch místech přivázat nohy k vozíku, aby mi neplandaly po zemi? Já bych to necítil, ale v cíli bych je měl sedřený.“ Celou dobu se při tom usmíval. Vyhrkly mi slzy… ne lítosti. Obdivu.

Radovan Šabata

• starosta Loun
• člen organizačního výboru a vedoucí přípravného týmu Memoriálu Karla Raise a dalších sportovních akcí
• dobrovolník
• trenér
• běžec
• moderátor
• donedávna předseda klubu ASK ELNA Počerady

WEB ZÁVODU MEMORIÁL KARLA RAISE